Před dávnými časy bylo území dnešního Dregi Haru místem odvěké války mezi permoníky a vodníky. Oba národy si pro sebe chtěly ukousnout co největší kus území, nejlépe na úkor toho druhého. Proto vodníci ve věčně deštivém Dregi Haru rozšiřovali bažiny, stavěli hráze na rozvodněných řekách a způsobovali ničivé záplavy. Permoníci se naučili využívat surovou magii, která se tehdy nacházela ve všem živém i neživém. Díky magii se podařilo oživit obrovská Kráčející města, pro která záplavy ani bažiny nebyly překážkou. I vodníci si brzo osvojili magii a po dlouhou dobu byly síly na obou stranách vyrovnané. Kámen by proti vodě válčil ještě dnes, nebýt jedné osudové události.
Na dalekém severu se pohnula nevídaná síla a hrnula se směrem k Dregi Haru. Byli to lidé, první staršinské kmeny. Houževnatí nájezdníci, kteří si své brali železnými zbraněmi, nemohli být od vodníků a permoníků více odlišní. A snad by i nehostinný Dregi Har přešli bez povšimnutí, kdyby nebylo jednoho osudového večera. Charan, mladý náčelník největšího kmene, se při lovu jelena zatoulal do bažiny a život mu visel na vlásku. Jeho zoufalé volání o pomoc zaslechla Višana, rusalka, o jejíž kráse kolovaly zvěsti po celém Dregi Haru. Višana zachránila urostlého náčelníka a ten se do rusovlasé krásky okamžitě zamiloval a už bez ní nechtěl žít. Ale Višana byla dcerou Šaguvina, nejvyššího patriarchy vodnických rodů, a byla zaslíbena králi permoníků. Jejich sňatkem mělo být zajištěno dlouho očekávané příměří. S tím se Charan nemohl smířit, a ani smutná Višana si nechtěla starého vládce permoníků vzít. Charan tedy navrhnul Šaguvinovi spojenectví, díky kterému společně permoníky porazí. Patriarcha souhlasil a brzo se konala velká svatba. Vzniklo tak spojení z čisté lásky a vodníci a lidé z Charanova kmene se stali blízkými spojenci. Ale dokážou opravdu lidé a vodníci žít pospolu? Krušik, syn Charana a Višany, toho byl jasným důkazem. Napůl člověk, napůl vodník, který nesl to nejlepší z obou ras. První vodanoj. První z mnoha dalších, kteří se začali rodit ze spojení vodního lidu a nových příchozích.
Spojené síly vodníků a lidí skutečně dokázaly permonické síly donutit k ústupu. Když už byla válka skoro vyhraná a permoníci věděli, že není cesty k vítězství, mnozí se snažili najít způsob, jak obelstít blížící se smrt. Jedním z nich byl i Mikloš, slavný permonický alchymista, který v hloubi svého laboratória pátral po tajemství nesmrtelnosti. Když už byly alchymistovy výpočty a abstrakce příliš složité, rozhodl se, že využije samotou magii země a vytvoří si mocný nástroj, KöHálózat, který mu s výzkumem pomůže. Vydal se do dolu, ve kterém byly lámány kameny sloužící jako srdce Kráčejících měst. Zde svým krumpáčem nalámal šestatřicet menhirů, které pak vztyčil na šestatřiceti magických vývěrech po celé krajině permonické říše. Magii tryskající z vývěrů tím zapečetil a soustředil ve vztyčených kamenech. Magie celé země se tak začala soustředit v zemi. Zmizela z ovzduší a především z vody.
Pro vodníky to byla krutá rána. Magie byla součást jejich životů více než u permoníků a všechnu její moc čerpali právě z řek, jezer a bažin. Bylo však příliš pozdě. Vodníci s lidmi byli příliš silní a permonickou říši ani tento zoufalý čin nezachránil a nenávratně zmizela v propadlišti dějin.
Po dlouhá staletí žily oba národy z plodů krve prolité jejich předky. Miklóšův čin si ale začal vybírat svoji daň. Vodníků ubývalo, vodanojské děti se rodily méně a méně a vodnické děti se přestaly rodit úplně. Lidé s vodnickou krví postupně ztráceli schopnost ovládat magii, až o ni úplně přišli. Vodníci se marně snažili pátrat po tom, co se děje. Ale příběh o KöHálózat byl ztracen a ani ti největší mudrcové nechápali pravou podstatu čarovných kamenů. Vodnické geny vymizely, posledních pár vodníků se stáhnulo do ústraní a lidé zapomněli na své spojení s vodou.